Kde je moje místo

Jsou chvíle, kdy se do života připlete něco, co nevzniklo z nás.
Nestály jsme u toho.
Neznáme celý příběh.
A přesto se nás to dotkne.

Možná právě proto, že milujeme.
Protože jsme matky.
Protože některé věci cítíme dřív, než je dokážeme pojmenovat.

Najednou držím v rukou kus situace, která mi nepatří.
Jen její ozvěnu.
Jen emoci, která ke mně doputovala skrze mé dítě.

A s ní přichází potřeba chránit.
Něco vysvětlit.
Ujasnit.
Postavit se za pravdu.

Jenže ta pravda není moje.

Někde existují dvě dětské pravdy.
Neúplné. Syrové.
Vzniklé v okamžiku, který jsem neviděla.
A já u toho nebyla.

Přesto cítím smutek.
Ne proto, že bych se zlobila.
Ale proto, že by se něco hezkého mohlo změnit kvůli něčemu, co vzniklo jinde.

Možná to nebolí ta situace samotná.
Možná bolí představa posunu.
To tiché "co když".

A tak sedím s tím pocitem.
Bez potřeby ho hned řešit.
Bez potřeby ho posílat dál.

Učím se rozlišovat, co patří mně
a co už je cizí příběh.

Učím se zůstat matkou,
aniž bych si brala boj, který není můj.

A hlavně si přeji,
aby to, co se dotklo světa dětí,
nezměnilo svět dospělých,
který má hodnotu právě proto, že je postavený na něčem hlubším.

Možná některé věci jen potřebují čas.
A některé vztahy unesou víc, než se v první chvíli zdá.

Tak tu s tím sedím.
Nechávám to projít.
A dávám přednost tichu před vysvětlováním.

Protože někdy je ticho tím nejlaskavějším místem,
kde může zůstat srdce.

🤍